Je příznačné, když se ředitel Botanické zahrady jmenuje Větvička, když se mluvčí policie jmenuje Zatloukalová, televizní rosnička Mráčková a silně věřící katolička Pia Bůžková. Pak je vše jasné, nomen omen – jméno znamení, je naplněno a věci mají svůj řád. Ale ne vždy se to povede.
Jméno nás svým způsobem určuje a vyjadřuje. Také ovlivňuje, jak na nás ostatní reagují. S úctou, obdivem, posměchem, nijak, podle toho, jaké jméno nosíme. Úplně chápu a respektuji, když někdo cítí potřebu změnit si jméno a udělá to.
Narodila jsem se v padesátých letech a dostala jméno Nataša. Nataša je ruská podoba jména Natálie. Natálie pochází z latiny, ze slova natalis, rodný, narození. Nejdříve se toto jméno dávalo dívkám narozeným o vánocích. Dies natalis, den narození, myslí se Christi natalia – Kristovo narození. Tím, že rodiče dali dítěti jméno Natalia, vyjadřovali radost nejen z narození dítěte, ale také z narození Krista. V raném křesťanství, kam se vznik jména datuje, zhruba na počátek 4. století n.l., se tím také zveřejňovalo přihlášení se k nové víře, křesťanství. Rodiče volbou jména svého dítěte dávali tedy najevo určitý ideový postoj.
V Rusku bylo, a je dodnes, jméno Nataša tak rozšířené, že se stalo téměř synonymem pro označení ruské ženy či dívky. Mně moje jméno nesedělo. Moc jsem se v něm necítila, ale nevadilo mi, a to až do 21. srpna roku 1968, kdy do Československa vpadli Rusové.
A Jaromír Vomáčka napsal a nazpíval písničku Dobře míněná rada. Melodie byla chytlavá, text jednoduchý a výstižný:
Běž domů Ivane, čeká tě Nataša,
Běž domů Ivane, tady tě holky nemilujou.
Běž domů Ivane, čeká tě Nataša,
Běž domů Ivane a už se nevracej.
Já si tenhle protestsong pamatuji dodnes naprosto přesně i s melodií. Jak by ne, měla jsem opravdu příležitost si ho opakovat až do omrzení. Slýchávala jsem ho tenkrát tak často! Byla jsem snadný terč. Jen mi ti mizerové zazpívali Běž domů Ivane, čeká tě Nataša, už jsem se začala vztekat a oni se škodolibě zubili. Cha cha, fakt legrace. Stačilo jen prvních pár slov a už jsem zuřila. Blbečkové! Spojovat mě s nějakým Ivanem! To teda ne! „Ivany“ jsme všichni svorně nenáviděli.
Tenkrát jsem se od svého jména úplně oddělila a Natašou jsem byla jen oficiálně. Doma mi začali říkat Natý, Natynka. Znělo to skoro anglicky, a to už se dalo vydržet.
Jenomže některým věcem prostě neuniknete.
V Anglii žil jeden Čech, který se po sametové revoluci vrátil domů. Jemu nezpívali Běž domů Ivane, nicméně vrátil se, a ukázalo se, že jsem na něj čekala celý život.
Ano, jmenuje se Ivan a je to můj manžel. Když on mi říká Natašo, zní to nádherně, a já už se přejmenovávat nepotřebuji.
Jak říkám, nomen omen, jméno nás předznamenává, jméno je posvátné.
Za pár dní uplyne 45 let! od vpádu spřátelených vojsk Varšavské smlouvy do naší republiky. Takhle to v Praze v srpnu 68 vypadalo: http://www.youtube.com/watch?v=H81POlaFJ9c
Je to skoro jak z druhé světové, že? Vzpomínám si, jak strašně jsem se tenkrát bála, že začne válka. Nezačala válka, ale normalizace. Nazývat normalizací proces, který celou zemi uvrhl do totálně nenormálního stavu, ovšem není nomen omen. To je typická komunistická demagogie.