Reklama
 
Blog | Nataša Bartošová

Umřem i bez pohotovosti

Zatím to jde, zatím to jde… říkáme si s mojí sestrou Evou. Rodiče stárnou, ale to je přece normální. Je jim devadesát. Maminka téměř nevidí, skoro nechodí, zapomíná. Tatínek skoro neslyší, má vysoký tlak a cukrovku. Ale jsou dva a jsou spolu. Žijí už tak dlouho, že máme pocit, že to tak bude navždycky. A tak přehlížíme signály toho, že už to pomalu jít přestává. 

Nejdříve začala naše zlatá maminka požadovat lepší a účinnější čisticí prostředky na hrnce. Pak chtěla rovnou hrnce nové. Řekli jsme si s Evou hurá, ještě má zájem o domácnost a obnovuje hrncový park. Koupily jsme nové hrnce a další čistící prostředky. Pořád nám to nedocházelo, až jednoho dne volala úplně vynervovaná neteř, která byla staříky navštívit. Našla je jako obvykle sedět u televize, zahalené kouřem z cigaret. Sledovali romantiku od Rosamunde Pilcher. Kouře byla plná i kuchyň. Na sporáku hořel hrnec s gulášem. Jen ho uhasila, s hrůzou zjistila, že v rohu obýváku na stolečku plném starých účtů plápolá adventní věnec. Tak to bylo o fous! 

„Mami co se stalo?“ volám celá vyděšená.

Reklama

„Nic, co by? Občas to trochu připálím. Zapomenu se u televize. No. Někdy taky spím dýl a když začnu vařit až ve dvanáct, tak to pak trvá.“ 

Najednou mi došlo, že to nebylo poprvé a nebylo to trochu. A že často ani neobědvají. A že minule u nás se tak ládovali ne proto, že jsem výborná kuchařka, ale proto, že byli úplně vyhládlí.

A aby toho nebylo málo, maminka dostala v koupelně závrať a spadla do vany. Tržná rána na uchu, všude spousta krve a náš drahý tatínek vyběhl hledat po baráku někoho, kdo mu pomůže jí z té vany vysvobodit. Dříve to byl pořádný chlap, dnes je jak věchýtek. Pak volal mě, ať to přijedu mamince zavázat.

„Proboha tati, volej pohotovost!“

„No, když nechceš přijet, tak nejezdi!“

„Já jedu, ale volej pohotovost, co když to bude třeba zašít?“ radši nemluvím o tom, co se mi honí hlavou, zlomený krček, otřes mozku, mrtvice…

Přijela jsem, zavolala pohotovost, následovalo šití ucha a několikadenní hospitalizace. Potom tatínek klopýtl na schodech a narazil si hlavu. A k dovršení všeho pustili do bytu úplně cizí ženskou, která je okradla. Že při tom nepřišli o život je jen náhoda. 

A je to tady! Už to nejde. Dostaly jsme s Evou strach, svolaly summit na nejvyšší úrovni a okamžitě vypracovaly plán. Takže obědy, pečovatelka, výhledově domov důchodců. Je potřeba se starat. A to my známe. Probudily se v nás matky malých dětí, a začaly jsme se tak chovat. 

Pečovatelská služba na Praze 6 funguje perfektně a rychle. Zařídit obědy trvalo jen pár dní. Dohodnout návštěvu pečovatelky šlo po telefonu. Skvělé! Ale naši staříci se urazili a řekli ne! 

„Vy se nás chcete zbavit! Na co obědy? Určitě to budou nějaký blafy. A nechápeme, co tu chtěla ta pečovatelka. Řekli jsme jí, že všechno zvládáme sami.“ 

Uvědomily jsme si, že naši staříci nejsou malé děti. Že nemůžeme rozhodnout bez nich a postavit je před hotovou věc. Nám je naprosto jasné, co je třeba udělat, ale naše snaha pro ně zařídit to nejlepší je na nic, když oni nejsou vyrovnaní s tím, že už pomoc potřebují. 

Starat se o seniory je něco úplně jiného, než pečovat o děti. Pomáhat se musí umět. A pomáhat seniorům a nevzít jim důstojnost a zbytky soběstačnosti, které ještě mají, je přímo umění. 

Ale kde je ta hranice, kdy ještě máme respektovat jejich přání a nepomáhat, a kdy zasáhnout a rozhodovat za ně? Jak poznat, že už přestali mít soudnost a nehodnotí svoji situaci správně? A jak se z toho nezbláznit a nebrat si osobně to, že naši pomoc odmítají? 

A jak to dopadlo? Obědy si naši pochvalují, my dál nakupujeme a zařizujeme, co je třeba. Pečovatelka zatím nechodí a o maminku se stará tatínek. Totálně ho to vyčerpává, ale v životě by to nepřiznal. Stále říká, že nic nepotřebuje. Dřív to byl on, kdo pomáhal, teď potřebuje pomoc sám. Je pro něj bolestné si připustit, že už nemůže. A tak je protivný. Často se rozčiluje a křičí. V žádném případě nechce být na nikom závislý. 

Kdykoliv se mu něco nezdá, telefonuje. Nejčastěji o víkendu, když jsme mimo Prahu. Jsou to nervy. Pokaždé, když zazvoní telefon nadskočíme a myslíme na nejhorší. Proboha, co se zase děje?! 

„Je to špatný, babička zvrací.“

„Tati volej pohotovost. Já nejsem v Praze.“

„Na co pohotovost, vždyť jsem doktor.“

„No to jo, ale co s ní budeš sám doma dělat. Zavolej pohotovost“.

„Nikam nevolám, umřem i bez pohotovosti.“

Neumřeli, ještě jsou tady, a my s Evou dál přemýšlíme, jak to udělat, aby nějakou pomoc přijali. Také si často telefonujeme. Potřebujeme se z toho vypovídat a navzájem si poskytnout tolik potřebnou oporu.