Bezpečnostní kontroly na letišti nemám ráda hned z několika důvodů. Především ve mě vyvolávají iracionální pocit strachu a viny. Je to nejspíš následek ponižujících zkušeností s českými celníky za totality.
Dále se mi často stane, že zapomenu v příručním zavazadle něco tak zásadně nebezpečného jako je lahvička s parfémem, takže jsem vrácena zpátky do odletové haly a musím si za jednu libru(!) koupit v automatu zavíratelný igeliťák, protože jak je obecně známo, v igelitovém pytlíku se potenciální výbušnina změní zpátky na parfém.
A pak, a to je fakt nepříjemné, detekční rám mě z nějakého tajemného důvodu většinou vítá hlasitým kvílením a blikáním, jako při velké výhře v televizní soutěži. Hlavní cena je osobní prohlídka a věřte mi, některé úřednice si to dokáží užívat! Brr!
Černé pásky napnuté mezi stojany navigují poslušné ovečky směrem k bezpečnostní kontrole. Pár metrů rovně, zpomalit, otočit do protisměru, rovně, zpomalit, otočit na druhou stranu, rovně. Anfas, pravý profil, anfas, levý profil. Tak, výborně, usmívat se nemusíte. Než ovečky dojdou ke kontrole, jsou ze všech stran několikrát sejmuty všudypřítomnými kamerami. Znejisťuje mě to. Jak tam budu vypadat? Levý profil nemám totiž moc fotogenický.
Ukázněně se suneme úzkým koridorem a při tom ze sebe odstraňujeme všechny kovové součástky. Mince z kapes, pásky z kalhot, boty s přezkami, masívní kovové šperky, endoprotézy a další části výzbroje, jak nám nařizuje úředník, který stojí u pásu, dohlíží, abychom byli standardně odzbrojeni a s potěšením sleduje, jak sypeme své cennosti do plastových korýtek. Korýtka mizí v útrobách rentgenu, kde další úředník sleduje na obrazovce obsah cizích zavazadel. Zajímalo by mě, jak se zorientuje ve zmatku mé kabelky.
Je mi zima. A když si ještě svléknu kabát a zuji boty, začne mi být pořádná zima. Úředník na mě mrkne zkušeným pohledem a nařídí okamžitě odložit ještě sako, šálu a brýle. Namítám, že je mi zima. Nebude to na dlouho, utrousí tónem, ze kterého se mi rozdrkotají zuby.
Procházím rámem a bingo! Zase jsem vyhrála! První cena jako obvykle. Přiskočí ke mně úřednice a oběma rukama mě začne systematicky prohmatávat. Ale dnes mi to vůbec nevadí! Ruce má totiž teploučké a než dohmatá ke kotníkům, jsem krásně zahřátá.
„To je ale příjemné, děkuji za masáž,“ usmívám se na ní.
Vytřeští na mě oči a pak se rozesměje. Její kolega, který celou prohlídku stojí vedle s pohledem diskrétně odvráceným a vypadá, že si mezitím zdříml, řekne překvapivě jasným hlasem:
„Bude to za pět liber!“
Well done! Můžeme letět.