Manželovi odešel mobil. Dalo se to čekat v jeho věku, byl už hodně starej, Nokia milovanej. Bylo skoro nepochopitelný, že ještě fungoval. Opustil nás po dlouhé chronické nemoci, která se projevovala hlavně tím, že nic nevydržel a občas uprostřed hovoru upadl do bezvědomí, ze kterého se probral až po půl hoďce v síti. Někdy dokonce zkolaboval hned, jak se volající představil. Což by potvrzovalo moji teorii, že manžel k Nokiovi za ta léta přilnul natolik, že ho dotoval vlastní energií, a některým lidem ji, čistě podvědomě, dát odmítl.
Nicméně, nevyhnutelné nastalo a bylo třeba koupit nový.
Můj muž nechtěl chytrý telefon, chtěl telefon, který telefonuje. Někteří z vás ho možná pamatují. Taková ta věc s tlačítky a malým displejem, která prostě jen telefonuje a přijímá esemesky. Když o něj požádáte v některé z těch barevných moderních prodejen, dívají se na vás jako na fosilii. Dobrá zpráva je, že takový telefon opravdu existuje. Stojí cca 360 korun. Což je za telefon suma nevídaně vlídná. A mimochodem, baterie vydrží celý týden.
A teď ta osmiletá holčička, co ukázala na levé zápěstí svého strýce a řekla:
Co to je?
To jsou náramkové hodinky.
A co to dělá?
Ukazuje čas.
A co ještě?
Už nic.
Nic? To je jednofunkční zařízení?
Jo.
Tak to je fakt nuda!
Co k tomu dodat. Snad jen to, že holčička byla z Walesu, takže přesně řekla: Is it one function device? Což se v naší rodině ujalo jako další slovo rodinné.
A taky to, že můj manžel ještě není úplná fosilie. On jenom chytrý telefon nepotřebuje. Jemu stačí říct: kudy mám jet?, bude pršet?, kolik je hodin?, mrkni mi na net, vyfoť to, kdy nám to jede… atd. atd., a tím pádem nám jeden ChT v rodině stačí. Ten můj.