Zvoním. Ne, že bych čekala, že mi přijdou otevřít, mám svoje klíče, ale dělám to tak vždycky. „Ahoj mami, ahoj tati!“ volám z předsíně. Žádná odezva, jen burácení televize z obýváku. Oba moji staříci, v křeslech lehce nakloněni dopředu, očima fixují obrazovku. Když mě zaregistrují, pomalu se otočí, usmějí se: „ Ahoj, ty už jsi tady!“ a pak je zářící plocha zase přitáhne k sobě. Poslední dobou je takhle najdu vždycky.
Hergot, jsem tu jednou týdně a oni musí zírat do bedny. To jsou pro ně nějaký zprávy důležitější než vlastní dcera? Nebo jsou už na té bedně závislí? Přála bych si, aby se mnou mluvili, aby se zajímali, aby se mnou diskutovali. Jako dřív. Křičím:
„Tati, co kdybych tu televizi vypnula?“
„Počkej, nech to, čekáme, teď tam bude ten… no ten s tim jídlem… jak se jmenuje?“
„Nevim. Tak aspoň zvuk! Vždyť se skoro neslyšíme.“
Mačkám tlačítko mute na ovladači a snažím se sdělovat: „V pátek pojedeme s babičkou do Ikey.“
Ikea je jedno z mála míst, kde se dá nakupovat s nechodícím seniorem. Půjčují tam vozíky.
„Jo. Dobře,“ otec mi vezme ovladač a pustí zvuk. Chvíli posloucháme, co „ten s tim jídlem“ vypráví o kontrole potravin.
„Kam že jedete?“
Vypnu zvuk: „ Do Ikey.“
„Aha! Kdy?“ Na odpověď nečeká, pustí zvuk, propadne se do sebe, přestane mě vnímat a upřeně sleduje pohybující se obrázky. Moje zlatá maminka se ke mně nakloní a tichým hlasem žaluje:
„On poslední dobou na mě křičí, že mluvím moc potichu. Nikdy, za celejch šedesát tři let na mě nekřičel, víš. A má furt špatnou náladu.“
Ani nemusela ztišit hlas. Děda už evidentně neslyší skoro nic. A já se zlobím, že nekomunikuje!
Hluchota postihuje 25% populace starší 65 let a až 30% populace starší 75 let.
Se ztrátou sluchu ztrácíme také řeč, zpěv a smích těch druhých. Jak budeme vědět čemu, nebo komu se smějí, když neslyšíme o čem je řeč? Dozadu za sebe nevidíme, ale slyšíme, a tak nám ztráta sluchu vymaže většinu informací o tom, co se děje za námi. I těch varovných!
Senioři se ztrátou sluchu se častěji uzavírají do sebe, protože je jim nepříjemné se stále ptát. Mají pocit, že to okolí obtěžuje, což je, bohužel, často pravda. Navíc, ztráta sluchu není vidět, a tak se dá dlouho tajit. Proto pozor, až váš milý dědeček náhle začne křičet a utrhovat se na ostatní. Zkuste se postavit za něj a něco řekněte. Když to s ním ani nehne, diagnosa je jasná.
Cestou domů v autě přemýšlím, co je potřeba zařídit. Za prvé: celou rodinu upozornit, ať na dědu nekřičí. Stačí když budou mluvit víc nahlas a zřetelně vyslovovat. Hlavně mluvit pomalu a přímo na něj. Říci jim, že někdy bude protivný, a že si to nemají brát osobně. On za to nemůže. Za druhé: zařídit pro dědu naslouchadlo. Bude to bitva, nebude ho chtít. Za třetí: koupit světelnou signalizaci k mobilu. Kdybyste věděli, co všechno mi proletí hlavou, když mi opakovaně neberou ani mobil ani pevnou!
Za čtvrté: sakra, kde mám ty kapesníky! Jak tak moje racionální já organizovalo, začaly mi téct slzy. Je mi smutno. Z toho, že už nic nebude jako dřív, že čas tak rychle běží a některé věci jsou prostě nevyhnutelné. Alespoň, že my ještě fungujeme. Vždyť jo, do seniorů máme ještě daleko. Přece!
„Tak jak bylo u vašich?“ vítá mě doma manžel.
„No jo, jako obvykle. Děda čím dál hůř slyší!“
„Co říkáš?……“