Je nevidomá. A tak se představuji hned, jak překročím práh jejího pokoje. Otočí hlavu směrem ke mně, dobré, slyší mě. Dotknu se její ruky, aby věděla, kde jsem. Má mě zlokalizovanou, uvolněně se usměje. Její ruce ožijí a vítají mě stiskem a pohlazením. Dlaně má úzké, prsty dlouhé a štíhlé. Kůži na nich hebkou a teplou. Představí se mi. Hlas má stejně mladý jako ruce. Protáhlý, bledý obličej s ostrým nosem, plné rty. Husté, bílé vlasy učesané do drdolu. Vyzařuje úžasné charizma. Je mi s ní dobře.
Při rozhovoru občas použije německé slovo a já si uvědomím, že mluví se silným přízvukem.
„Vy jste Němka?“ sonduji.
„Ale ne,“ směje se, „já jsem Češka z Tučap u Tábora, ale narodila jsem se v Kišiněvě.“
„Aha. A jak se to stalo?“
„To bylo tak…“
A tenhle okamžik já miluju! Je to tady! Začíná příběh. Jsem napjatá a zvědavá, a těším se na vyprávění! Mrknu na sestru. Ta ví přesně o co jde, už to se mnou zažila víckrát:
„Budete mě teď potřebovat? Já bych zašla na sesternu …“
„Jo jo,“ přerušuji jí, teď už mě zajímá jen ten příběh!
„To bylo tak. Dědeček šel jako švec na vandr z Tučap do Vídně,“ obě se smějeme, jak zeširoka začala.
„V té Vídni se seznámil s černookou Moravankou a pak si jí vzal. To víte, Moravou prošli Turci, proto tam je tolik černookých. Ona byla žehlířka v prádelně Státní opery, žehlila a vyšívala krajky. Chtěla za manžela jedině řezníka, nebo pekaře, protože ti nemají nikdy hlad.“
„A proč si tedy vzala ševce?“
„Nachytal jí na tlačenky a klobásy, co mu nosil řeznický učeň, se kterým bydlel. Že je švec, se přiznal až po svatbě. Když se zlobila, slíbil jí, že s ním nouzí nikdy trpět nebude. Měli pět dětí.
Jednoho dne babička, dědeček a všechny děti nasedli na loď a pluli po Dunaji do Oděsy. Tam je zastihla první světová válka. Dědečka a nejstaršího syna Rudolfa, bylo mu 16, odvedli. Babičku se zbylými čtyřmi dětmi poslali do Kišiněva, kde byla velká česká komunita. Krajané si děti rozdělili do rodin a starali se o ně, aby babička mohla vyrábět krajky. Taky jí pomáhali ty krajky prodat. To byli tenkrát hodní lidi a ta rodina, jak držela pohromadě!
Dědeček i syn Rudolf válku přežili a po osmnáctem roce se vrátili do Kišiněva. Dědeček si tam otevřel dílnu, šil boty na zakázku. Tenkrát nebyla sériová výroba. Byl pracovitý a zručný, nakonec uživil osm dělníků. Pak se stal prvním zástupcem Bati v Kišiněvě. Syn Rudolf, to byl můj tatínek, si vzal Gruzínku, moji maminku a tak jsem se narodila v Kišiněvě.“
„A jak jste se z toho Kišiněva dostala do Prahy?“
„Vlakem,“ rozchechtá se.
„To bylo tak. V roce 1940 jsme s maminkou byly na návštěvě u tety v Ploješti. Teta byla vdaná za rumunského důstojníka. V tom roce tam bylo zemětřesení a taky město obsadili Němci. Museli jsme tam zůstat a já dostala německý pas s haknkrajcem. Že jsem Češka z Tučap u Tábora, bylo až na straně dvě. Tam se Rumuni nedívali a tak jsem nemohla v Ploješti sehnat práci. Požádala jsem tedy německý konzulát o přestěhování do Tučap u Tábora. Řekli, že to nejde, že mohu jen do pracovního tábora do Německa. Nakonec jsme se s maminkou přece jen dostaly vlakem přes Vídeň do Prahy. Šly jsme na repatriační úřad, ale ten už neexistoval, byl tam jen přednosta Čeněk Kostelník. Přednosta Kostelník zařídil, že pro nás přijel nějaký pán, odvezl nás za Prahu do jedné opuštěné vily, sebral nám pasy a nechal nás tam.“
Jsem v jejích vzpomínkách úplně ponořená, ale už fakt nemůžu zůstat, musím za dalšími klienty. Omlouvám se, loučím se a slibuji, že přijdu co nejdřív, potřebuji se dozvědět, jak to dopadlo!
Páni, tak tohle je Příběh! Něco jsem si rychle zapsala, něco si pamatuji. Představivost pracuje naplno. Plavba po Dunaji, rumunský důstojník, opuštěná vila za Prahou… Hlavou se mi míhají obrazy, a taky otázky. Proč vlastně pluli všichni do Oděsy? Co se stalo s tatínkem? Jak se dostaly z té vily za Prahou? Hned, jak budu mít trochu času, zajdu za ní, aby mi to dopověděla.
Zemřela dřív, než jsem si ten čas udělala. Bylo jí devadesát jedna let. Odpovědi na své otázky už nedostanu a pokračování jejího Příběhu se už nikdy nedozvím.
A tak jsem si slíbila, že jestli mi zase někdo bude vyprávět Příběh, vynasnažím se, abych ho slyšela celý. Příběhy mají být dovyprávěny.