Rok 1959, Směrnice k provádění drobné výstavby, Oddíl IV. Rekreační chaty.
Chaty mají být budovány především z materiálu získaného z bouraček, z místních zdrojů nebo vlastní výrobou, po případě z prefabrikovaných dílů dodávaných na volný trh. Používání řeziva, kulatiny, cihel a jiného úzkoprofilového materiálu je třeba omezit na nejmenší míru.
Přesně v duchu této směrnice si moji rodiče v roce 1964 postavili vysněnou chatu u vody a lesa. Základy vykopal tatínek se svými kolegy lékaři, slovenští odborníci na ně posadili montovanou chatu model DA-21 a místní řemeslníci dílo dokonali. Co kde nepasovalo, přiřízli nebo zakryli prknem. Vnitřek obložili hobrou, polepili novinovým papírem a vymalovali latexem. Zcela v duchu doby hráškově zelenou a růžovou, s černými detaily. Korunu tomu všemu nasadil místní truhlář, který neomylně vytušil, co chatě chybí k dokonalosti a vykrásnil verandu vyřezávaným zábradlíčkem, přišroubovaným na krácené lešenářské trubky, zalité do betonu.
Výsledkem byla chata jako srub na pozemku 15×30 metrů, podobná těm třiceti sedmi dalším hned vedle.
Pak už bylo vše zcela v kompetenci mého drahého tatínka. Připomínám, že nebyl řemeslníkem a nestal se jím ani po čtyřiceti letech řezání, šmirglování, natírání a všelikého kutění. Rozhodně však byl tvořivý a rád pracoval rukama.
Když růžová a hráškově zelená vyšly z módy, obložil vnitřek chaty překližkou. Tu v dobách všeobecného nedostatku získal z panelů potištěných plakáty, které sehnal bratranec z výstaviště v Brně a švagr jeho známého jich k nám přes půl republiky dovezl plný náklaďák. Neumíte si představit tu mravenčí práci, než tatínek ty plakáty odmočil, odlepil, panely vyčistil a rozřezal na malé destičky. Každou z nich nejméně čtyřmi mosaznými šroubky přišrouboval ke stěnám a stropu.
Nikdo nemá v chatě víc mosazných šroubků, než my! Šroubky byly tenkrát zřejmě k sehnání jen dlouhé, takže když tatínek překližky přišrouboval ke stropu, hroty šroubků tu a tam vylezly z podlahy v podkroví. Časem jsme si zvykli, že nahoře nemůžeme chodit bosi.
Když překližka došla, pokračoval umakartem, jehož vzor byl od dřeva k nerozeznání. Zbylé části chaty obkládal dlaždičkami. Pro ty barevné a vzorované měl obzvláštní slabost. Obkládání pro něj zřejmě byl způsob dynamické meditace. Opakující se monotónní činnost, při které mohl vypnout mozek. To vysvětluje, proč je naše dřevěná chatička obložená dlaždičkami zevnitř i zvenku.
Nejradši měl stovky hřebíky a leukoplast. Hřebíky zatloukal, kam to šlo. Třeba také do boku krásné dubové skříně po dědečkovi. A hned jsme měli úžasně praktické věšáčky. Leukoplast zase byla vynikající izolátor a skvělý spojovací materiál. Dala se použít na přeseknutou šňůru od sekačky i místo těsnění v koupelně.
Moji rodiče byli praví chataři. Milovali pěstování zeleniny, chození na houby a ten těsný sousedský život, který poskytuje život v chatové kolonii. Žili na chatě do svých 85 let a byli tam šťastní. Pak rozhodli, že to budu já, kdo převezme břímě rodinné štafety a chatu mi laskavě darovali.
Nevím, jestli z toho mám mít radost. Chata nikdy nebyla můj sen. Nejsem typ, který by nacházel uspokojení v tom, že má dvě domácnosti, a nesnáším stříhání živého plotu. Nebaví mě jezdit pořád na stejné místo, ráda jezdím o víkendu po Čechách.
Chatě bude pomalu padesát. Dokud tam rodiče žili, držela pohromadě. Teď se postupně rozpadá. Dělá mi to starosti. Nejdříve odešlo čerpadlo ve studni, pak průtokový ohřívač. Třicet let staré rozvody přestaly zásobovat elektřinou víc než jeden spotřebič najednou, okna napadla houba a ve stropě koupelny se usadili sršni. To byste nevěřili, jak jsou ty potvory zblízka obrovské! Vrátka vypadla z pantů, jabloni se ulomila hlavní větev a šílený krtek vyrobil na trávníku model Českého středohoří. Živý plot překročil hranice pozemku a vzepjal se do výšky, která sousedům spolehlivě zastínila většinu jejich zahrady.
Zpočátku jsme se snažili chatu opravovat, ale jak jsme to toho sáhli, začala se rozpadat ještě víc. Nejlepší by bylo ji zbourat a postavit znovu. Nebo prodat a bylo by po starostech.
Na stavbu nemáme chuť, čas, ani peníze, a prodat to? To není tak jednoduché. Chata se za ta léta stala nositelkou rodinné paměti. Je plná vzpomínek. Víte, třeba v té skříni na verandě jsou hračky tří generací a taky tajná zpráva o ukrytém pokladu. A když se někdy, jednou za rok, stane, že se nás tam sejde z rodiny víc…jakoby se vrátily staré časy. A já se zmítám se mezi sentimentem a realitou, definitivního rozhodnutí nejsem schopna.
Nakonec, vždyť je tam tak hezky. A ten klid! Budeme mít alespoň místo v přírodě, kam můžeme ujet před hlukem velkoměsta!
Jo, je to prostě idyla. Když sedíme na zahradě, od rybníka vane příjemně chladivý větřík, slyšíme jen zpěv ptáků a šplouchání vody. A pravidelně, každý víkend se tam koná koncert. Fortissimo furioso pro dvě cirkulárky a sbor sekaček.
Takže už pár let s manželem každé jaro přijedeme, chatu oživíme a pak tam jezdíme celé léto, většinou na otočku sekat trávu a stříhat živý plot. Modlíme se, aby rozvody ještě vydržely, a doufáme, že ani shnilé dřevěné chaty nepadají najednou. Jako mentální cvičení vymýšlíme varianty přestavby, které nejspíš nikdy neuskutečníme. Můj muž tomu říká otročení danajským darům.
Občas tam potkáme kamarády z naší bývalé party, kteří také přijeli sekat trávu, a postěžujeme si navzájem, že už nemáme sílu ani chuť se pořád o chaty starat. Nikdo z nás na chatě nežije tak intenzivně, jako naši rodiče stavitelé.
Na podzim už toho máme plné zuby a já vždycky rozhodně prohlásím: „Tohle nejde, už to nezvládám, prodáme to!“
No, ale na podzim prodávat chatu nemá cenu, to všichni víme, a pak přijde další jaro, rozkvete zlatý déšť, u mě propukne akutní sentimentóza a dál už to znáte, sekáme trávu…
Jo, je to tak. Mám to místo moc ráda.