A už je to tu zas. Srdce mi buší tak silně, že cítím, jak mi zevnitř naráží do hrudníku. Teď se úplně zastavilo! Zatajím dech, ani se nehnu. Tak dělej! Naskoč! Několika pořádnými údery mi dá najevo, že tam je, rozjede se šíleným tempem a při tom se mi snaží krkem vyrazit z těla ven. To se nedá nevydržet! Padla na mě příšerná panika. Okamžitě musím někam do nemocnice! Jsem vyděšená a strašně unavená. Srdce buší s přestávkami už celý měsíc a dává mi to zabrat.
Tohle mi ještě chybělo! Poslední rok se cítím čím dál hůř. Jsem úplně bez energie, práce mě přestala těšit, nesměju se, všechno mě obtěžuje, chytnu každou chřipku, špatně spím, pořád mě bolí hlava, a mám pocit, že je mi nejmíň sto let a už mě nic hezkého v životě nečeká. Mám totiž syndrom vyhoření.
Sestry v recepci nespěchají a tváří se zcela nezúčastněně. Copak nevidí, že já umírám? Zaplatím 90 Kč a už ležím na akutní ambulanci připojená na dráty, moje srdce najednou bije pomalu a klidně, a sestry, co mi točí EKG, kroutí hlavami s výrazem – zase jedna panická neuróza, co si myslí, že má infarkt. Doktor mi oznamuje: „Infarkt nemáte, ale zajděte si ještě na kardiologii, udělají vám podrobnější vyšetření. Třeba budete mít kliku a bude tam někdo, kdo nemá syndrom vyhoření.“
To myslí vážně?
Na té kardiologii jsem kliku neměla. Jen jsem vešla, okamžitě mě položili na lehátko, další nezúčastněná sestra mi pocákala hrudník studenou vodou a přicucla elektrody na ty modřiny, které mi udělali už na pohotovosti. Na můj nesmělý protest, že mi točili EKG před pár minutami, se jen ušklíbla, a vyrobila další modřiny štelováním elektrod. Pak z přístroje razantně vytrhla papír s křivkou mého srdce a podala ho psacímu stolu.
Teprve teď jsem si všimla, že tam sedí lékařka. Obličej bez výrazu, oči upřené na monitor, opisovala zprávu z pohotovosti. Ani jednou se na mě nepodívala, natož aby se mě na něco zeptala. Prohlédla si EKG a houkla na sestru: „Holtr a sono. Koho tam máme dál?“ a přestala jsem pro ni existovat.
Tak tohle může klidně dělat automat. Vlastně by to bylo lepší, protože od stroje bych nečekala, že se mnou promluví, že mě uklidní. Na sono a Holtra mě objednali za dva měsíce a protože mě bušení mezitím přešlo samo, nešla jsem tam.
Kardioložka syndrom vyhoření měla a její sestra jakbysmet.
Syndrom vyhoření má také lékař, který sedí v ordinaci, otráveně poslouchá pacienta a v duchu si říká:
„No jo, je ti blbě, to máš teda smůlu, protože já se cítím daleko hůř! Já vůbec nevím, co s tebou! A víš co? Je mi to úplně jedno. Mě nic nenapadá. Budu tě muset někam poslat. Třeba k nějakému specialistovi. Ne, to ne, to je moc papírování, radši ti něco předepíšu. Stejně ti to nepomůže.“
Není to fér vůči pacientovi, takový lékař by neměl v ordinaci vůbec být. Měl by se léčit.
Syndrom vyhoření, burnout syndrom, vyhasnutí, stav životního vyčerpání. Vzniká následkem chronického stresu většinou na pracovišti a u profesí, které jsou charakterizovány vysokými nároky na výkon a závažnými následky v případě omylu, velkou odpovědností a nasazením bez možnosti delšího odpočinku.
Projevuje se jako ztráta profesionálního zájmu nebo osobního zaujetí a nadšení. Může na něj navazovat řada dalších obtíží, psychických, tělesných i sociálních. „Pomáhací“ profese a lékaři především, jej mají nejčastěji.
Podle rozsáhlého výzkumu, prováděného letos Českou lékařskou komorou a Psychiatrickou klinikou 1. LF UK a VFN v Praze, byly příznaky syndromu vyhoření identifikovány u 34% lékařů. Bylo také zjištěno, že 83% lékařů se cítí syndromem vyhoření ohroženo.
Z výzkumu dále například vyplývá, že zdrojem chronického stresu je pro lékaře administrativa spojená s lékařskou profesí, a ještě více administrativa, která s lékařskou profesí nesouvisí. Za největší stresovou zátěž považují lékaři nedostatek času, zdravotnickou legislativu a nadměrné pracovní požadavky. Šikanu ze strany nadřízených, jako stresor spojený s podmínkami na pracovišti, uvádí 16% lékařů!
Počet zdravotníků se syndromem vyhoření stoupá na celém světě. Vyhořelí, nebo přetížení lékaři navrhují ekonomicky méně efektivní léčbu, předepisují více léků, pacientovi méně naslouchají a vykazují vyšší výskyt závažných chyb.
V Čechách neexistuje systém sledování výskytu syndromu vyhoření lékařů v klinické praxi.
Rovněž neexistuje péče o lékaře, kteří mají syndrom vyhoření.
Informace o výzkumu jsem získala z článku:
Diagnóza českého zdravotnictví -Z73.0? http://www.lkcr.cz/doc/tempus_file/tm_09_13-86.pdf