Tento týden pro staříky nakupuji já. Na podložku na madle vozíku připevňuji seznam, který mi včera nadiktovala moje téměř devadesátiletá maminka. Cestou z parkoviště ho znovu pročítám, abych nepřehlédla, kdyby se tam dnes objevilo něco mimořádného, protože za těch šest let už nakupuji automaticky. Moje maminka si spoustu věcí nepamatuje, ale když něco zapomenu já, okamžitě si toho všimne. A já si v tu ránu připadám jak malá holčička.
Chleba, jogurty, tři kila brambor, dva litry mlíka… „a ještě ty moje hříchy, na spaní, pro maminku alkoholičku, rum a fernet citrus, vždyť víš“, lehce provinilým tónem diktuje moje zlatá maminka. Jasně mami, vím. Je to lepší než Rohypnol. …dvě dvoulitrové láhve toniku, tři alko a tři nealko piva, dvě láhve červenýho… Pane jo, to zas bude náklad!
Aby bylo jasno, ráda pro naše nakupuji. Vždycky jim koupím nějakou dobrůtku navíc. Tedy, ráda to dělám na začátku nákupu. Když dovleču obrovské, přeplněné tašky k jejich bytu ve zvýšeném přízemí, parkování přímo před vchodem je už také minulost, mám toho plné zuby. Potím se, ruce mě bolí, v duchu nadávám a myslím na pečovatelskou službu.
Jako obvykle, opuštěné vozíky v oddělení ovoce a zeleniny zablokovaly přesně ty pulty, které potřebuji. Pátrám po jejich majitelích s káravým výrazem v obličeji a v duchu si říkám, další, kteří myslí jen na sebe a nedojde jim, že překáží! A vidím skoro samé staříky. Šedovlasé, shrbené, s hůlkami a berlemi. V oblečení dávno vyšlém z módy, pohybují se pomalu a těžce. S nosem přímo u balíčku luští nápisy psané písmem tak drobounkým, že na něj nejsou žádné brýle dost silné.
V ten moment se zastydím a dojde mi, že jsou zahledění do sebe hlavně proto, že na obyčejné nakupování potřebují skoro všechnu energii, kterou mají a skoro všechnu pozornost, které jsou schopni. Připadají mi stateční a snažím se jim alespoň trochu pomoci. Třeba něco zvážím, nebo otevřu igeliťák. Mám na to fígl.
Na druhé straně, nejsem Matka Tereza. Někteří se mi nelíbí, někteří mi nevoní a někteří mě fakt naštvou, jak vrážejí do všeho, co jim stojí v cestě a považují za samozřejmé, že jim člověk okamžitě uhne. Já jim samozřejmě uhnu, ale neměli by to brát samozřejmě, tedy myslím slušnost a laskavost. Úcta ke stáří jasně, ano, ale úctu by člověk měl mít ke každému, bez rozdílu věku a… a vůbec. Nějak jsem do toho zamotala, snad mi rozumíte.
Vidím také seniory zavěšené do vozíku jako do chodítka, které doprovází jejich junior. Dokud ještě maminka víc chodila, dělaly jsme to také tak. Prošedivělé děti své staříky pozorně provádějí zákrutami obchodu, a sklání se k nim, když jim něco říkají. Je zábavné, jak jsou si všichni podobní.
Že v tom nejsme se sestrou samy, je docela uklidňující.
Ale přesto, vybavuje se mi scéna ze Sedmi statečných, jak Steve McQueen vypráví o chlápkovi, co padal z desátého poschodí: „…jak tak padal, v každym poschodí si říkal, zatím to jde, zatím to jde…“