Konečně je tady pořádné listopadové počasí a můžeme jít do galerie, aniž bychom litovali dne nestráveného na čerstvém vzduchu a podzimním slunci.
Jdeme do Veletržního paláce, je tam toho hodně k vidění. Kromě stálé expozice umění 20. a 21. století, momentálně hned tři výstavy najednou: Karel Prager /Architekt, stavitel, vizionář, Jan Kotík / malíř, a Cena Jindřicha Chalupeckého 2013. To všechno za vlídných 200 korun.
A jako bonus navíc: před galerií už nepřekážejí ty monstrózní betonové „sochy“ mistra Knížáka! Konečně jsou pryč!
Hned u šatny cítíme smaženou cibulku. Ozývá se cinkání příborů, chodba je přehrazena vysokým černým paravánem. Za ním se pohybují nezřetelné postavy, vypadají, jako by si nesly talíře s jídlem. Oceňuji realizmus instalace a hledám cedulku s informacemi o autorovi. Výstava prací laureátů Ceny Jindřicha Chalupeckého může přinést různá překvapení….
Není to instalace. Jen jakási vývařovna v prostorách Národní Galerie! Smažená cibulka nás dnes bude provázet celou budovou.
Vyjedeme skleněným vyhlídkovým výtahem do pátého patra a po cestě se kocháme úžasným prostorem a architekturou Veletržního paláce.
Z Ceny Jindřicha Chalupeckého stojí za zmínku výstava obrazů loňského vítěze Vladimíra Houdka. Ty obrazy se mi moc líbí. Dá se „do nich vstoupit“ a mají silnou, přívětivou energii.
Výstava Jana Kotíka – perfektní instalace, videa s vyprávěním autora, v jednotlivých částech výstavy jsou k dispozici letáčky s autorovými úvahami o umění, které si je možno vzít s sebou a v klidu přečíst doma.
Co se týká artefaktů, čistě subjektivně a laicky, některé věci se mi líbí, není jich mnoho, a z většiny ostatních čiší chlad a jakási roztříštěnost. Dělá to na mě dojem, že Jan Kotík byl spíše teoretik umění. Lidově řečeno, je to moc „vypřemejšlený“.
Karel Prager /Architekt, stavitel, vizionář. Expozice je výborně udělaná, přehledná, se spoustou fotografií, plánů a modelů. Na panelech jsou komentáře architekta Pragera k jednotlivým stavbám.
Karel Prager, někdy přezdívaný Karel Gott socialistické architektury, navrhl několik veřejných staveb, které zásadně změnily vzhled Prahy. Například Ústav makromolekulární chemie ČSAV na Petřinách, budovu bývalého Federálního shromáždění, Novou scénu Národního divadla, nebo budovu Komerční banky na Smíchově, ve tvaru lunárního modulu.
Většina jeho staveb mi připadá příliš veliká a předimenzovaná. Jakoby autor chtěl, aby jeho stavby byly fakt vidět. A tak se stalo, že zcela zastiňují budovy v sousedství. Včetně Státní opery a Národního divadla.
Jsou tu také vystaveny plány a modely několika megalomanských projektů, například brutalistní Superstruktury nad Košířským údolím, které realizovány nebyly. A to je dobře.
A čtvrtá navrch:
Jestli chcete vidět opravdu krásné umění, běžte do galerie Dům U Zvonu na Staroměstském náměstí, kde je výstava Stanislava Podhrázského. Stojí za vidění. V mlhavém listopadovém počasí vás jeho díla zahřejí u srdce a potěší vaši duši.